Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Staré dobré časy ...

12. 10. 2013 22:10:00
W. Churchill kdysi pronesl: " Vadou kapitalismu je nerovnoměrné rozdělení bohatství, zatímco ctností socialismu je rovnoměrné rozdělení bídy." Když jsem si zakládala tento blog, tak jsem slibovala sama sobě, že nebudu zbytečně zasahovat do témat, které smrdí politikou. A zase jsem se nechala unést. Předem se omlouvám všem těm, kteří se hlasí k různým politickým stranám a ideím, chápu, že každý si prostě prosazuje tu svou stranu - já osobně si myslím, že je to pořád dokola, že jde jen o to, zvolit tu, co na nás zanechá pokud možno co nejmenší psychické a morální újmy.

Která politická ideologie je pro naší společnost nejvíce vyhovující? V naší zemi už jich pár prošlo - a jestli je lepší ideologie politické pravice či levice, neví asi s určitostí nikdo. Já nejsem ten správný politický typ. Snažím se přežít za každé situace. V současné době se opět hovoří jen a jen o tom, kdo vyhraje volby. Dopadnou zase tak, jako vždy - a mě je to spíše jedno, neboť po roce 1989 je to tak nějak pořád stejně více na prd, buď na větší, nebo menší. Je ovšem skvělé, že neztrácíme naději - však se určitě jednou zadaří a bude konečně zvolena vláda, která bude schopna ten bordel nějakým způsobem dát do pořádku, když ne úplně, tak alespoň z větší části.

Volím také - ale přísahám, že jsem jen 2 x hlasovala pro ODS a 2 x pro ČSSD - dvě šance napravo a dvě nalevo - víc už ne. Od té doby volební lístky nejsilnějších stran oddělím a hlas dám malým a skromným stranám, jejichž sliby nejsou tak moc nesplnitelné. Pamatuji si, že jsem jednou volila Stranu zelených (zelená mne uklidňuje), hodně dávno i stranu NEI (Nezávislá erotická iniciativa - nezlobte se, ale když mne tak nějak ten sex uklidňuje a je to lék na všechny strasti, alespoň tedy pro mne) a naposledy mám dojem to byla Humanistická strana. Svou povinnost voliče jsem si splnila, možná to smrdí alibismem, ale já narozdíl od těch, co potom lomí rukama a trpí tím, že jejich vyvolení opět selhali, mohu kritizovat tu bandu prolhanou úplně klidně, neboť já je nevolila a stejně jsem potrestána s těmi, co jim tu možnili, si zase vyžrat svoje koryta na náš úkor. Byť nejsem politolog, myslím že chápu, co se tu děje - mám také vyhrády a strach o svou budoucnost. Dostáváme jako občané vážně do těla, ale myslím si, že si za to můžeme sami. Když se mi něco nelíbí, tak s tím chci něco dělat. Mohu nejdřív jen tiše lkát, posléze nahlas nadávat doma, pak už i v hospodě, jakmile cítím, že takových nás je víc, tak to zkusíme svorně na ulic, a když i přesto vláda dál nereaguje a dře nás z kůže - no tak se prostě domluvíme, vlítneme tam a ukážeme jim, jak se lítá z oken. Někdy se prostě musíme bránit trochu méně sametově. Prostě po dobrém to nejde vždycky. Jenže to bychom nebyli my, kdybychom raději, než tvrdě udeřit a ukázat jim, že nejsem žádní másla a ovce, raději začneme couvat - ba co víc, názorů, že nejlepší bude, když vyhraje KSČM není moc málo. A od slov je k činům pouze jen krůček. Tedy v tomto případě.

Nás, co jsme zažili život za socialismu je tu pořád dost, jen záleží na tom, jakou čast kdo z nás chytil a co si kdo prožil. Dnešní doba však je pro mnoho lidí čím dál tím více méně snesitelná, že najednou začínají vzpomínat na to, jak se jim žilo vlastně za komunistů dobře, protože tehdejší socialistický stát jim dal jistoty. Kapitalismus je pro ně strašák, kde se o jistoty musí rvát jako psi o kost - jsou chudí a bohatí a tak to prostě nikdo nechtěl. Lepší vrabec v hrsti, než-li holub na střeše. Chápu, že ne každý má sílu zvládat žít v kapitalismu. Ale co si mám myslet o člověku, který si vybojuje svobodu a dostane se z kobky ven, aby mohl konečně zkusit realizovat to, co chtěl - a když zjistí, že narozdíl od kobky, kde měl střechu nad hlavou a jistý alespoň chleba a vodu a jinak nic moc svobodu, ted může svobodně skoro vše,ale jistota chleba a vody už není taková, - a na pečeného holuba se čeká taky poměrně dlouho a není to zadarmo - tak zvolí raději to menší zlo, ale hlavně že má jistotu. Nu což, ne každý má ambice, odvahu a víru...chápu.

Takže, když se tedy chcete vrátit k životu za socialismus, znamená to, mít přesvědčení o tom, že všechna odvětví společnosti včetně ekonomiky mohou nebo měly by být do značné míry (což později znamenalo že úplně) řízeny centrálně. V praxi to vypadalo asi takhle:

Mám deset prasat, soused má dvě. Stát mi čtyři prasata vezme a dá je sousedovi. Oba máme stejně. Výsledkem je tedy zlepšení naší životní úrovně, a soused už mi nemusí závidět, takže se zlepší i sousedské vztahy. Nemusím vůbec řešit, jestli je nebo není moje povinnost, abych jako schopnější a pracovitější jen tak rozdala ovoce své tvrdé práce, ani to, jestli mi bude ted stačit k zahnání hladu o to maso ze čtyř prasat méně. Pídit po tom, jestli má vůbec stát právo na to mi přikazovat a zasahovat mi do běžných věcí bych snad mohla zkusit, ale raději ne, neboť bych mohla přijít o víc, než jen ta čtyři prasata.

Šlo o to, aby si občané mysleli a věřili tomu, že se mají jako prasata v žitě, i přesto, že se dobře neměli vůbec. Nicméně to byla věc druhá a také se to neřešilo.
Socialisté sice jednali podle principů solidarity, navíc obhajovali sociálně - spravedlivou rovnostářskou společnost. Což se vyznačovalo upřednostńováním práv a zájmů kolektivu před těmi individuálními. Řečeno slovy laika - odmítali soukromá vlastnictví, neboť není pro stát přínosné, aby každý žil na svém, je třeba aby všechno bylo ku prospěchu celému kolektivu, stejně rovným dílem každému, protože jen v jednotě je síla.
Společenským pojetím práce bylo úsilí socialistů zespolečensštit výrobní prostředky a zlikvidovat společenské třídy - tím dojde k rovnosti mezi všemi - tento model společnosti tak bude přínášet prospěch všem bez rozdílu, nikoli jen jedné skupině. Ani na okamžik nepřipustili, zda je to spravedlivé - jeden je schopný a pracovitý, a přinese tím víc do kolektivu, zatímco druhý, který je neschopný a líny jako prase, stejně dostane úplně stejnou odměnu, aniž by hnul prstem. (V tom případě bychom dnes neměli tak moc řešit třeba problém s těmi, co makat nebudou - neboť to funguje v podstatě stejně jako tenkrát).
Jak tento model převedli do praxe a jak fungoval u nás:
V roce 1948 byla násilně sloučena ČSD s KSČ - předtím ještě úzce spolupracovala s komunisty a podporovala jejich znárodňování. Znárodnilo se, co se dalo. Ćlověk se bál otevřít i ústa, neboť pokud měl víc zlatých zubů, než jeho soused, znárodnili mu je také a mohli je nosit společně všichni, každý den někdo jiný - jinak to vypadalo to asi tak, že přijeli k soukromníkům, který dostal příkaz prodat svůj majetek státu - když nechtěl, vzali mi ho stejně. Někteří odolávali, jiní to vzdali hned. Následně se potom založila JZD, kde potom mohli (nebo spíše museli) všichni společně, s písni na rtech pracovat, nikdo nemusel mít strach, že by pro něj práce nebyla. Práce bylo dost všeho pro všechny - bohužel výsledky nestály za nic.
Plánovalo se úplně všechno - ovšem bez toho, aby se nějak zvlášt používala hlava těch, co naplánovali a předepsali plán ostatním - jejich absolutní předvidatelnost by jim záviděl i Nostradamus, a že ten měl předvídatelnost jako hrom - tito soudruzi si vůbec nelámali hlavu, zda je to tak správně - vždy se vycházelo z dobrých součtů úplně špatných čísel, někdy stačil pouze odborný odhad. Odborný odhad byl ten, kdy se odhadce podíval z okna, na objet, který měl odhadnout, k tomu ještě připočetl svou náladu, vydělil to druhem počasí a ročním období a nakonec k tomu ještě přičetl rychlost a směr větru (odhadem) = předepsaný plán. Ten musel být splněn vždy a za každou cenu - a také se tak stalo. Stačil ale pouze na papíře, kam se zapisovali čísla těch, kteří si vycucali své číslo ze svého prstu, potom čísla vycucaná z prstů ostatních, to se sečetlo a podepsalo a bylo hotovo. Plán byl splněn, mnohdy přesahoval vysoko nad očekávaný výsledek. Odměnou pro nejlepší pracovní kolektiv bylo ocenění "Nejlepší BSP", také mohli získat poukazy na dovolené či do lázní, kam se jelo a odpočívalo kolektivně a dle plánu. Kulturní programy vypadaly jako porady, kde se mluvilo to tom, jak ještě více zvýšit efektivitu práce a také abychom budováním socialismu a svou vlast, abychom posílili mír. Později nadšení vrostlo a to díky soudruhům ze Sovětského svazu, se kterým jsme toužili být na věčné časy a nikdy jinak.
Socialismus měl také svoje hrozby - plnění pětiletek bylo ohroženo tím, že mohly podlehnou pěti úhlavním a strašlivým nepřátelům (jaro, léto, podzim, zima a americký imperialismus). Pokud se nesplnilo a nezbralo tvrzení, že letošní jaro bylo vážně kruté, stejně tak jako zbytek těchto nepřátel - hlavními příčinami, které vedly k nesplnění plánu, byly shledány tyto - šlo o nečekaný výskyt objektivních potíže a subjektivních nedostatků - sice nikdo neměl tucha, co to znamená, ale každý si mohl myslet to svoje a nikdo to už dál beztak neřešil. Důležitou osobou v podniku byl funkcionář, nejváženější ze všech - nebo-li zdůvodňovač. Povedlo se přesně to, co si socialisté usmysleli. Všichni se tvářili, že pracuji v podnicích, které se tvářili že svým pracovníkům platí a pokud náhodou někdo z nich vyvinul iniciativu, aniž by mu byla nakázána, byl to trestný čin, neboť ještě horší, než třídní nepřítel, byl aktivní blbec.
Výsledky a hospodaření
Přes všechnu přísnost v organizovaní, stála všechna práce i její výsledky stejně úplně na hovno (omlouvám se, ale tohle nelze přirovnat k ničemu jinému..:.-)
Zemědělci měli nárok na dovolenou, ovšem tu si brali zásadně v létě, když byl čas žní - ale to nebyl vůbec problém, že všichni jsou dovolené a žně na spadnutí - dobrovolně pod nátlakem tam nahnali dělníky z továren a studenty, kteří mají dodnes nádherné vzpomínky na ty krásné doby, kdy byly tzv. desetiminutovky - nejvíce to mělo svůj půvab v pracovní době tedy za peníze.
Deset minut práce, poté vážná debata na téma jak se máme dobře, se soudruhem referentem, který rád vedl tyto diskuze, které se protáhly někdy i na dvě, tři hodinky. A než se zase všichni konečně chystali na dalších deset minut tvrdé dřiny, byl tu oběd, po něm už to uteklo, než se všichni nadáli, mohli jít domů.
Mnoho lidí dnes s láskou vzpomíná na tyto nádherné doby, kdy se stávalo ve frontách na skoro všechno, co si jen kdo mohl představit, kdy si lidé radostně povídali o klidu a míru, kdy nikoho nenapadlo, že by snad někdy měl žít v jíném, než socialistickém státě. Lidé k sobě měli jaksi blíž, hrdost je stmelila, když sehnali to co chtěli, nebo když se na ně dostalo, stejně tak i smutek a beznaděj, že se na ně nedostalo. Nebyl důvod si závidět skoro nic, neboť všechny ženy měly šanci na to, aby si koupili všechny stejné, dvoje boty - černé nebo bílé a dle ročního období...stejně tak to bylo prakticky ve všem - jak oblečení, tak nábytek, auta či věci, potřebné k běžnému životu...všechno bylo skladem pouze v určitém množství , barvě a velikosti, nebo opět podle ročního období. Fronty byly také všude, dlouhé jako týden před výplatou ale rychlé jako smrt - vyprodat poloprázdný obchod netrvá zas tak dlouho...mnohem delší a složitější bylo spíše ho zaplnit...
Alkohol
Zatímco všeho bylo většinou málo , tak alkoholu bylo dost vždycky - a na ten měl skoro každý, byl dostupný všem bez rozdílu. Chlastal funkcionář, chlastal dělník, chlastal každý, kdo mohl. Sice byl přísně zakázano, pití alkoholu na půdě podniku, ale jelikož nikdo nechtěl zákazy porušovat, tak nikdo z nich na půdu nelezl, raději si každý svou lahvinku vypil přímo na pracovišti. Pili také zemědělci, ve svých traktorech či kombajnech, pili zedníci, a to mnohdy již od časného rána, přesně dodržovali pracovní dobu, píchli si v šest ráno, převlekli se do montérek, potom vrátné dali píchačku, aby za ně píchla v určenou hodinu a šli nahazovat panáky do nejbližší hospody. Jen zřídka kdy byli přistiženi nadřízeným, a to pouze tehdy, když se spolu náhodu setkali na záchodě v hospodě, naštěstí opilci jak známo se většinou domluví. Přestli chlastat až doma, protože tam neměli čas, neboť museli pracovat na svém.
Kriminalita
Kriminalita byla v dobách socialismu byla mnohem menší než teď - ale nebylo to tím, že bylo méně zločinů, či méně lidí se sklony k nim - bylo totiž více trestů i za prohřešky, které dnes mnoho mladých nechápe - stejně tak jako naRomové mohou být rádi, že se dnes nezavírá za to, že se nechodí do práce - lidé byli strachy opravdu poprdění, navíc nikdy nikdo nevěděl, kdy si pro něj příjdou - takový vtip o prezidentovi co občas někdo hrdinně vyprávěl v hodpodě u piva byl opravdu odvážný kousek, neboť ne všichni, co sedí vedle u stolu v montárkách jsou dělníci - a ne tajní - tudiž bylo třeba opravdu nutné, aby bylo jasné, že stačí málo a jdeš za katr - pobuřování, příživnictví, opuštění republiky neboli emigrace, a hlavně rozkrádání socialistického majetku - nejhorší zločiny za socialismu - proti tomu byla i taková vražda nic.
I přesto, že za rozkrádní socialistické majetku se daly vyfásnout celkem fešné roky, lidé kradli jako straky - protože jim vlastně nic jiného nezbývalo - kradlo se všechno a všude, od hřebíků až po materiál na stavbu celého rodinného domku - který si mohl dovolit skoro každý. Tehdejší tajné národní heslo znělo:"Kdo nekrade, okrádá rodinu. " Kradli jak dělníci, tak i papaláší - rozdíl byl pouze v tom, že když chytli dělníka, zavřeli ho až zčernal, zatímco papaláš odjel na dlouhou dobu pracovně jinam - byl vyslán vedením a když se na nej zapomnělo, mohl se vrátit a dokrást to, co zbylo.
Občas lidé reagovali tvrzením, že nekradou - přece když je tedy všechno všech, nelze mluvit o krádeži - je všechno všech přece, nebo ne, předsedo? Tento argument jim byl zcela rychle vyvrácen spolu s jednou či druhou končetinou. I v těchto dobách se vyskytovali ti jedinci, kteří své protesty proti době vyjadřovali zcela odlišným způsobem, jenž však nakonec ublížil jim samotným....máničky, neboli hašišáci, inspirování hnutím hippies, konzumenti dostupných drog, pervitin, čí další tvrdé drogy se objevili jen tu a tam, moderní bylo tzv. áčko...algena, rozpuštěná v roztoku a aplikovaná do žíly, jinak se vesele pilo pivo z pulitrů, ve kterém se rozpouštěli tabletky, aby mladí rebelové lépe či hůře odolávali režimu. Vše, co by mohlo nějak oslabit vládnoucí třídu, či náhodou nějakého z rebelů inspirovat k revoluci, či jiným nepokojům, podlehalo tvrdé a poměrně dlouhodobě cenzúře. Ta se dotkla pomalu všeho, co by mohlo nějakým způsobem šířít informace, které by snad mohli vládu zdiskreditovat, nebo jinak ohrozit její moc nad občany. Zakázování knih, upravování učebních textů, zákazování některých zpěváků, či skupin jejichž texty byly kritické a protistátní, retušování fotografií, či jejich úplně ničení, zvláště těch ze zahraničí - to vše mělo zabránit komukoliv zjistit něco víc, či předat něco víc, než bylo zdrávo.
Pokud měl někdo štěstí a cestu ke kariéře měl otevřenou - musel absolvovat večerní studium. VUML - Večerní univerzita marxismu-lenismu - poté jako úspěšný absolvent mohl směle nakročit tam, kde cítil nejen šanci dostat se k vyšším postům, ale také lepším korytům. V porovnání s dnešní dobou, bylo jakýmsi pravidlem, že kdo má VUML, je chytrý a má patent na rozum - i když jeho IQ dosáhlo počtu 6 (raeagoval pouze na světlo) a vystudovaný často neměl ani tucha, co jeho práce obnáší, a co má vlastně dělat. Z dělníků se tak mohli stát ředitelé, z uklizeček pracovnice sociálních odborů, tedy minimálně zaškolení a nekompetentní lidé, kteří rozhodovali často o velmi závažných věcech, což se také podepsalo na všem, o čem rozhodli. Negativně. Naproti tomu pracující inteligence, vzdělanci a jiné kapacity, které nesouhlasily s režimem a červenou knížku odmítly, byli ze svých postů sesazování, zavírány do věznic a posléze mohli vykonávat pouze podřadné a málo placené práce.
V podstatě se mnoha lidem, nebo spíše většině žilo docela slušně. Pokud nepatřili do skupin pracující inteligenci, či mezi duchovní, tak se bez problémů dožili roku 1989 ve své zemi rodné, či utekli směrem na Západ.

Mi drazí spoluobčané - trochu jsem se snažila s nadsázkou a snad i vtipně dát dohromady nějaké již zmiňované informace, spolu s vlastními názory o tom, jak se žilo před rokem 1989 - na jednu stranu chápu ty, kteří se opět hlásí k tomu, že za komunistů a v socialismu bylo líp, protože nikdy nemuseli hledat práci, nikdy se nepředřeli, někteří si i něco si přikradli a když drželi huby, měli svatý pokoj. Nemuseli přemýšlet (pouze s povolením přílsušného MNV či MěNV, ), vše řídila a nařizovala rodná matka strana a její synek ÚV KSČ, a pokud nebylo třeba, sestra StB nechodila na návštěvy. A to je tedy nejspíš ta jistota cca 25 % podivínů, kterým se tak moc po tomto zázraku stýská, a kteří stále více předhazují své argumenty ostatním, že lepší žít jako tenkrát ale v jistotě a potichu, než stále marně doufat v to, že vlády po roce 1898 budou vždycky zloději, otrokáři, špinaví kapitalisti a nikdy je nelze srovnávat s těmi, co byli ve vládě KSČ. Chtěli by tedy raději dalších 40 let jistoty, kterou si ani nemohli užít a byli stále ve střehu - děkuji pěkně, já raději zkusím ještě dalších 20 let nejistoty, kdy mne prakticky vůbec nikdo nenutí do ničeho. Můžeme se bát o to, zda budeme mít zítra práci a kde bydlet - stejně tak se můžeme rozhodnout, zda můžeme něco změnit - když tedy přestaneme nadávat a ohlížet se zpět.
P.S. I když by se stalo to, že zvítězí dnešní KSČM, tak věřím v to, že se nebude opakovat stejná situace jako před rokem 1989 - třeba by vše bylo jinak a mohlo by to být naopak opravdu to pravé ořechové pro nás - ale jak říkám - berte mne s rezervou, prostě všichni máme nějaké své názorym, uvažujeme o tom či onom tak či onak.

Autor: Hana Zýková | sobota 12.10.2013 22:10 | karma článku: 11.95 | přečteno: 841x

Další články blogera

Hana Zýková

Když se čas naplnil...??!!

Titulek katastrofického filmu, který mnoho z nás třeba zná. V této chvíli jsem si na tento název filmu vzpomněla v souvislosti s událostmi posledních dnů, týdnů, měsíců a už bohužel i let. Škoda jen, že nám to dochází pozdě.

21.6.2015 v 12:51 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 581 | Diskuse

Další články z rubriky Politika

Bohumír Šimek

Ještě k volbám (Ad:Respekt 46/2017:44-48)

Šéfredaktora Erika Taberyho si velmi vážím pro jeho úsilí o kvalitu novinařiny, ale tentokrát s jeho hostem Janem Bělíčkem nemohu souhlasit. V posledních volbách nás překvapilo několik výsledků.

18.11.2017 v 7:32 | Karma článku: 10.42 | Přečteno: 210 | Diskuse

Blanka Fay

Zavírame vlastním strachem svobodě vrátka?

Nikdy necítím spojení s vlastním češstvím víc, než když vidím záběry z Mnichova 1938, z roku 1968 nebo si vzpomenu na rok 1989 a ten pocit, že se něco asi děje.

17.11.2017 v 23:50 | Karma článku: 12.38 | Přečteno: 393 | Diskuse

Jan Dvořák

Polistopadové výdobytky bereme už jako samozřejmost, společnost se emanciovala

Nebylo od věci, že právě ve sváteční den vyrazili do ulic a na veřejná prostranství průzkumníci veřejného mínění z politické sféry.

17.11.2017 v 20:05 | Karma článku: 10.82 | Přečteno: 214 | Diskuse

Ivo Rottenberg

17. listopad roku 1989

Byl to den jako každý jiný. A přece na něj hledíme jinak, stal se z něj svátek. Tedy jak pro koho. Ten v roce 1989 by byl opět jedním z obyčejných, na který by se vzpomínalo jen pohledem na události v roce 1939.

17.11.2017 v 17:45 | Karma článku: 12.18 | Přečteno: 313 |

Josef Prouza

Listopad 1989 na vlastní oči – byl jsem, kde jste nebyli, viděl neviděné, zažil netušené

Byl jsem v ty zlomové dny tam, kam se leckdo nedostal. Den po dni. V Národním divadle při vyhlášení stávky, při zakládání OF v Činoherním klubu, denně na FAMU,DAMU, na demonstracích. A hlavně v rozhlase. To se vám tehdy děly věci!

17.11.2017 v 17:33 | Karma článku: 24.25 | Přečteno: 1004 | Diskuse
Počet článků 19 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 865

"Jistota, že jsme inteligentnější než ostatní, je opovážlivá už proto, že ji s námi sdílí tolik pitomců." A. Camus

Náboženské vyznání - křesťanské CČSH. A stále věřím v lidi, i přes veškeré jejich slabosti a zlosti, závislosti a nevědomosti..:-)



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.