Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Maličcí myslitelé aneb Jak jsem byla dojata

15. 02. 2014 8:00:00
Maličcí myslitelé jsou malíčcí lidé. Lidská mláďata. Naše děti. A těm to myslí někdy velmi překvapivě. Dnes jsem si díky jednomu zákazníkovi tak nějak vzpomněla na dobu, když moje děti byly ještě malé. Pánovi táhne na sedmdesát a vyprávěl mi o svě čtyřleté vnučce. Jak ho mnohdy překvapí tím, co říká - že i malé děti dokáží vyslovit větu, na kterou nikdy nezapomenete - větu, ze které můžete z fleku udělat citát, aniž by někdo tušil, že je to myšlenka nějakého caparta. Větu, která by dojala snad každého.
ilustrační fotoilustrační foto

Vnučka mého zákazníka si prý k němu lehla do klína a pozorně začala zkoumat tvář svého dědečka. Prý velmi pozorně. A dědeček na ni s úsměvem hleděl a zeptal se jí:" Copak si mě tak prohlížíš? Aha, už vím, díváš se na to, jak jsem starý a vrásčitý a ošklivý, viď?" A vnučka se ještě chvíli dívala a pak mu s úsměvem řekla:" No - dědečku, ty nejsi opravdu moc hezký, jenže mě to vůbec nevadí, protože jsi moje největší potěšení." Tohle mě prostě dostalo. Nejsem nějak přehnaně citlivá, ale jsou věci, které mě dojímají velmi. Mnohdy až k slzám. Zvláště jedná-li se o děti a zažitky s nimi. A taky mě hodně moc dojímají mláďátka zvířecí, jsem z nich taky vždycky "vyndaná", jak by řekla moje dcera nebo přítelkyně - proto se také vždycky po zprávách na Nově těším, až nám po těch všech katastrofických zprávách, ze kterých pomalu upadáme do depresí a obáváme se druhý den vzbudit, pustí na závěr veselou reportáž o nějakém zvířátku - to je potom hned vše kolem lepší a nemáme asi už pocit, že již brzy náš svět zanikne, nebo se stane něco horšího.:-)

A tak jsem díky onomu dědečkovi a jeho vnučce, zavzpomínala na svoje děti. Když byly malé, čím dojímaly ony mě. Které jejich věty nikdy nezapomenu? Ćím mě kdy překvapily mile i nemile? Moje děti byly od mala zvídavé a strašně moc milovaly knížky. Od malička prahly po vědění (jasně, že jsem je nenápadně k tomu směrovala). Takže knihy dle věku a dle toho, co je bavilo, jsem nakupovala po kilech. Jak syn, tak i dcera se zajímaly třeba o svět zvířat - tudíž encyklopedie a různé jiné tituly o zvířatech - však to znáte.

Můj syn, když mu bylo pět let, jednou na procházce upřel pohled na holuba, co přistál opodál na zem. Díval se na něj, pomalu se k němu přiblížil a sedl si na bobek. A jen ho sledoval. Chvíli jsem čekala, až zase půjdeme dál, ale Míša pořád mlčel a upřeně na holuba zíral - pak se ke mě otočil a ptal se, co to ten holub dělá za zvuky. "No tak vrká přece Míšo, vždyť to znáš z knížek a i ve školce jste se o zvířatech učili - stejně jako třeba pes štěká, tak holub prostě vrká." Odpověděla jsem. Míša jen pokýval souhlasně hlavou, zvedl se, že půjdeme dál. Po pěti minutách mlčení se na mě podíval a řekl:" Takže mami, já to už chápu - to byl teda spíš takovej psí holub, ne?"

V tom samém věku jednou přišel domů z pískoviště, kde si hrál se sousedovic dětmi - taky kluci, jen jeden byl čtyřletý a druhý tříletý - pískoviště bylo hned pod okny, takže jsem ho někdy na chvíli pustila a hlídala ho z okna, nebo tam byla s ním, anebo tam s nimi byla sousedka, velmi svérázná a velmi sprostá ženská, která mluvila se svými dětmi odmala jako se sobě rovnými. První věta mého syna, když jsem mu otevřela dveře: "Ty mami, co je to ten čůrák?" Zůstala jsem jako opařená, prostě jsem to nečekala - po vteřině jsem mu s klidným hlasem sdělila, že je to ošklivé a neslušné slovo, že je to pojmenování pro to, co mají kluci, tedy pinďorka, nebo-li penisu, ale že je to jako nadávka a že se to neříká, protože to není prostě slušné. A že by takhle neměl mluvit, ani nikdy nadávat jiným. Myslela jsem si, že to je dostatečně pochopitelé vysvětlení pro pětiletého kluka, což mi potvrdil ihned vzápětí, když jsem se ho zeptala, zda mi rozuměl, a jestli tedy už teď ví, co je to čůrák...přikývl na souhlas se slovy:" Ano, vím, takže čůrák je prostě taky i píča, že jo?" Opět jsem dojetím skoro slzela.

Asi v době, když už byl v první třídě, si přivedl mi domů svého trenéra karate, kterému řekl, že má krásnou maminku, ale nemá tatínka, ale on - trenér - by byl jako táta super. A že mu to mamka už říkala, ať ho někdy přivedu na kávu. Maminka nic takového neříkala, ale trenér to zjistil až u našich dveří. Byl určitě dojat, stejně jako já.

Jindy, když jsem spolu jeli vlakem na navštěvu a můj milý synek, když jsem se zapovídala s kamarádkou, která jela s námi, si mnou nepozorován sedl k osamělému muži, hned vedle přes uličku, který mu evidentně také připadal jako vhodný adept na pozici nového táty. A já po chvilce s hrůzou zaslechla, jak pánovi vypráví, že jeho táta byl závodník, který se zabil v autě, proto jsme ted sami, hlavně maminka je z toho smutná, protože nemá dalšího ženicha - a má moc práce, takže ho nutně potřebujeme. Kamarádka umírala smíchy, já moc ne. Co vám budu povídat - dojetí z pána jen prýštilo, ze mě ještě víc..:-)

Mému homosexuálnímu kamarádovi, kterého znal skoro od dvou let, také způsobil dojetí. To už mu bylo skoro deset let a mnohé už jsem mu stihla tak nějak vysvětlit. Můj kamarád přišel na kávu v uniformě České dráhy, neboť se chystal do služby. Míša měl rád uniformy, a kamarád to věděl. Postavil se před Míšu, vypnul hruď a zeptal se:"Tak co říkáš Míšo, sluší mi to? Až vyrosteš, chtěl bys taky nosit takovou uniformu?" A Míša po chvíli přemýšlení odpověděl: "Jo chtěl, ale nezlob se strejdo - já jí chci, ale ne tuhle, já nechci bejt tak teplej." Kamarád řval smíchy, já to měla padesát na padesát...smích i pláč.

Zatímco můj synek byl spíše takový běžně upřímný, či jak to nazvat, moje dcerka byla trochu jiná třída. Ač vypadala jako andílek, od doby, kdy začala mluvit a vnímat, mnoho lidí kolem sebe děsila tím, co říká. Hodila by se prostě třeba do Adamsonovic rodiny - ne zjevem, ale svými myšlenkovými pochody. Ve svých čtyřech letech často trávila čas u své tety. I tu dojala několikrát a moc. Asi nejvíc tehdy, když se teta rozhodla Kačence vysvětlit koloběh lidského života. Až bude hodně stará, tak prostě umře, to je normální a umře každý. Zatímco reakce dětí jiných ,dle mé zkušenosti, včetně mé vlastní, byly takové, že spíš byly smutné a kapla i slzička, moje milá roztomilá holčička se ani trochu smutně netvářila. Jen se na tetu podívala a zcela vážně jí sdělila, že až bude tedy teta mrtvá, že se nemusí bát, protože za ní Kačenka bude chodit na hřbitov, a aby ji nebylo smutno, tak ji prostě vyhrabe, posadí jí do trávy a bude si s ní stejně pořád hrát, a pak jí zase zahrabe. protože jí, Kačence to nevadí, že mrtvá teta může jen nehybně sedět, bude to taková velká panenka, a bude v dobré společnosti milé a laskavé Kačenky. Tetička dojetím skoro omdlela a později mi doma šeptem a s hrůzou vše převyprávěla, a pak mi radila, abych s Kačenkou zašla na vyšetření, protože moje dcerka není normální, někde se stala prý chyba. Co když z ní vyroste masový vrah, nebo nekrofil, či kanibal?

Ještě jednou mi to poradila i později, když jsme se u ní doma dívali na video, na film, co přinesl její manžel, ten miloval horory a hrůzostrašné filmy. Byl to film Anakonda, nebo tak něco - právě běžela scéna, kterák anakonda, samosebou přerostlá, slupla jako malinu nějakého odvážlivce - práve v tu chvíli z vedlejšího pokoje přišla Kačenka, která si tam malovala. Nikdo z nás si ji ani nevšiml, do doby, než se začala řehtat na celé kolo - strašně jí rozesmálo to, že anakonda je tlustá, a na jejím těle byl viditelný obrys těla, co spolkla - navíc zřetelně i obličej toho ubožáka. Na ten právě Kačenka ukazovala a to jí rozesmálo ještě víc. Prostě sranda. Tetin vyčítavý a zaroveň tragický pohled na mě mi jasně říkal i beze slov:"Vidíš, já ti říkám, to dítě není normální, to snad není dítě tvoje, ale ďáblovo. Je krutá a nemá city."

Pravdou zůstává, že Kačenka prostě opravdu od malička reagovala dost podivně na určité situace, nicméně nikdy nebyla na nikoho zlá, plakala, když viděla něco smutného, milovala zvířata a byla slušná ke všem dětem i dospělým. Bezproblémová. Prostě přísáhám, že jsem svoje děti nikdy netýrala, ani nemlátila, ani nezneužívala fyzicky ani psychicky, ani jsem je nevychovávala v duchu stylu Emo či Gotic, ani jsem je nazavírala v kobce, ani na hřbitově. Pokud je někdo geneticky v nepořádku, tak to bude někdo z předků, o kterých nevím víc, než že jsou mými předky. Takže pokud tam někde byl problém, už se to nedozvím, neboť není nikdo, kdo by mi o tom cokoliv řekl a kronika se bohužel nedochovala. Takže fakt nevím....

Myslím, že malých myslitelů je všude stále dost - stejně tak jako historek o tom, co vše ti malí myslitelé kdy, kde a komu řekli. Naposledy jsem jednoho potkala v obchodě Billa - vlastně dva. Asi pětiletý prcek stál u regálu s čokoládou, zřejmě se svým kamarádem, stejně starým, a oba sledovali malého černouška, co ležel v kočárku hned vedle nich. Kočárek patřil mamince bílé pleti. "Hele, to mimino je hnědý, viď? A víš proč?" Povídá jeden z prcků. Když druhý zavrtěl hlavou, že to teda neví, bylo mu řečeno, že je špinavé od hovínek, protože maminky svoje mimina vytlačí ze zadku, viděl to totiž v televizi. A tohle miminko asi zapomněli vykoupat. Slzela jsem skoro smíchy, a pak ještě víc, když se ten poučovaný otočil na svojí mamku a ne moc potichu se jí zeptal:"Mami, ty jsi mě taky vykajdila ze zadku , když jsi mě rodila? Byl jsem ještě pak dlouho hnědej?"

Co vám budu povídat - dojetí maminky bylo nevídané.

Autor: Hana Zýková | sobota 15.2.2014 8:00 | karma článku: 10.07 | přečteno: 598x

Další články blogera

Hana Zýková

Když se čas naplnil...??!!

Titulek katastrofického filmu, který mnoho z nás třeba zná. V této chvíli jsem si na tento název filmu vzpomněla v souvislosti s událostmi posledních dnů, týdnů, měsíců a už bohužel i let. Škoda jen, že nám to dochází pozdě.

21.6.2015 v 12:51 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 578 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Tomáš Honajzer

Londýnské zápisky (III.): Veverka Verča

Jsem šťastný jako blecha, neboť jsem si splnil dětský sen. Uprostřed Londýna. A navíc úplnou náhodou.

20.9.2017 v 14:31 | Karma článku: 9.21 | Přečteno: 214 | Diskuse

Pavla Kolářová

Čtyři roky je dlouhá doba...

Dneska se dopustím takové menší bilance. Přesně před čtyřmi roky jsem pojala ten odvážný (možná i šílený) nápad začít zveřejňovat na blogu své výmysly a nesmysly. Důvody, které mne k tomu vedly, se bohužel do perexu nevejdou, ...

20.9.2017 v 8:38 | Karma článku: 9.77 | Přečteno: 183 | Diskuse

Tomáš Kubín

Tma v registru

Předvolební řeči o tom, že EET rozhodně ne, protože ne každý podnikatel je ve vztahu ke státu nepoctivý a registr smluv určitě ano, protože veřejná správa by mohla zhasnout a věřit se jí nedá, jsou pokrytecké.

19.9.2017 v 19:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 66 |

Eva Dreyová

Motýlí dilema

V životě by mě nenapadlo, že se vážně dožiji psychoideologicko-politického hybridu alá Engels-Duhring-Hegel-Jung-Marx a další. A že to fakt bude implementováno naprosto vážně, zaníceně do všech hlav.

19.9.2017 v 13:36 | Karma článku: 9.18 | Přečteno: 195 | Diskuse

Roman Janas

Koho budu volit

Myslím si, že jsem ve věku, kdy už můžu částečně hodnotit. A není to moc příjemné. Jako dítě jsem si myslel, že jsem nesmrtelný a opravdu se cítil bezpečně. Bohužel to už teď říct nemohu.

18.9.2017 v 23:38 | Karma článku: 30.44 | Přečteno: 906 | Diskuse
Počet článků 19 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 861

"Jistota, že jsme inteligentnější než ostatní, je opovážlivá už proto, že ji s námi sdílí tolik pitomců." A. Camus

Náboženské vyznání - křesťanské CČSH. A stále věřím v lidi, i přes veškeré jejich slabosti a zlosti, závislosti a nevědomosti..:-)



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.