Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Jak jsem začala milovat své malíčky

16. 10. 2013 17:02:00
Každý z nás má občas tendence, řešit je to, jak vypadá ten druhý. To nepopře nikdo. Ovšem stejně tak i každý z nás je občas nespokojen s tím, co bylo naděleno jemu - co se vzhledu našeho týče. Zdravá sebekritika je v pořádku, byť jsou některé věci, se kterými se prostě nedá nic dělat, jen se s tím smířit. A někdo dokáže ze svých tělesných nedostaků občas udělat třeba i přednost. Když dozraje do věku, kdy to prostě sám pochopí, o čem to je. Super, tak to má být. V životě neřešíme jen věci důležité, ale i ty, pro někoho malichernosti, které nám v určitých etapách života prostě tak nějak dokážou znepříjemnit životy. A o kterých pozdějí se smíchem, musíme říct, že to byly vážně malichernosti.

Ani já nejsem výjímkou. Pravda, od doby mého mládí, jsem se dokázala srovnat s tím, že mám mnohem větší prsa, než bych chtěla a taky menší zadek, než bych chtěla. Postupně jsem se snažila spíš vylepšovat svůj charakter, a když už nejsem tak dokonalá na těle, tak ať se se mnou dá alespoň v klidu žít, bavit, spoluopracovat, existovat. Navíc je fajn, že se muži dělí na horňáky a na dolňáky, takže alespoň u jedné z těchto skupin dokážu být třeba i za hvězdu a sexy babu.:::-)

Jsem už dnes ráda, že jsem jaká jsem. Navíc každý klademe důraz na něco jiného - někdo na vzhled, jiný na rozum a někdo na obojí - záleží jak s tím naším bohatstvím naložíme v životě osobním i tom profesním. Dokázala jsem postupně začít milovat celé své tělo, se vším všudy - ovšem krom jedné jediné části. Mých malíčků na noze.

Moje ubohé malíčky totiž až do nedávné doby musely snášet můj nezájem a odpor. Už jako mimino jsem si jich musela být vědoma, neboť mi bylo řečeno, že pokaždé, když jsem si - jak to už mimina dělávají - své nohy chytala a cpala si je do pusy , tak jsem vždycky začala strašně hystericky řvát. Nikdo netušil proč, ale já jsem si jista, že za to mohly právě malíčky. Moje teorie je taková, že jsem si je už tenkrát prostě chtěla ukousnout, protože jsem moc dobře věděla, jak jsou nevzhledné, a řvala jsem jen proto, že jsem neměla čím. A užužlávat je pozvolna mi asi nepřípadalo dost rychlé. Nad moje síly bylo i to si je urvat. Co taky můžete chtít po miminech, že?

Když už jsem měla sílu i zuby, tak jsem se pro změnu zase bála, že to bude bolet a neměla odvahu se malíčků zbavit ani jinými způsoby - tak jsem své malíčky prostě jen nesnášela a ja jen to šlo, snažila jsem si jich nevšímat a schovávala je před zraky ostatních. Na prvním stupni ZŠ jsem si je obvazovala barevnými páskami, což bylo nejen efektivní, nýbrž jsem byla považována za zajímavou u svých spolužáků a někteří mne i napodobovali na stupní vyšším - byli prostě šik a moderní.

Aktivity a situace, u kterých je prostě nutné mít odhalená chodidla i s mými malíčky, u mne vyvolávaly už dopředu trauma a neuvěřitelné hnusné pocity - případ pro Chocholouška přímo ukázkový. V životě jsem se setkala se situacemi, které jen díky mým "hnusným" malíčkům na nozem dopadly prostě strašně. Takové intimní dovádění s mužem, který má oblibu v chodidlech své milenky - která jeho záliby nejenomže nesdílí, ale přímo nesnáší - nemohlo dopadnout nikdy dobře. Naštěstí pro mne (a asi i pro ně) jsem na takové narazila dva - i přesto, že nemám problém si říct, co chci a co nesnáším, ani jeden z nich nebral na vědomí, že na chodila mi prostě sahat nebude a už vůbec se nebude snažit si je dávat do pusy - copak je sakra mimino, nebo co? Nebo dokáže pochopit, že jsem prostě tak blbá, že řeším takovéhle (dnes už pro mne) zbytečně svoje mindráky? Takže jeden to odnesl tvrdým kopancem do brady, když to nepochopil, že to vážně není legrace a nevěnoval se jiným částem mého těla, které si mohl osahávat a ocucávat až do rána - druhý to sice akceptoval, ale už nikdy raději pro změnu nepřišel, neboť dospěl k názoru, že ta ženská je vážně magor...:-)

Moje malíčky mi prostě, ač jsem se snažila sebevíc na ně pohlížet jako na svou součást, kazili radost ze všeho, co jsem jinak vlastně měla tak moc ráda. Léto, chození bosky - omezené jen na místech, kde nehrozilo, že někdo uvidí moje bosé nohy a MOJE MALÍČKY - intimní a erotické hrátky, letní sandálky a otevřené botičky - prostě to vše jsem si nemohla užít tak jak bych chtěla - a to jen proto, že jsem byla psycho, protože nemám prostě malíčky, jako každý normální člověk, ale paskvily..:-))

Léta ubíhala, srovnala jsem se spoustou svých mindráků a úplně v pohodě, dříve či později. Své malíčky jsem začala milovat až tak kolem čtyřicítky - pomohl mi s tím kamarád, moudrý to muž, kterému jsem se s tím svěřila - s důvěrou jsem mu je (poté, když mne dlouze přemlouval, ať nedělám kůžičky) ukázala, on je chvíli prohlížel a pak mi sdělil, že je ujetý na chodidla žen a že tedy viděl za svůj život veliké množství malíčků - a že hnusné malíčky vypadají úplně jinak. Ba co víc - že ty moje jsou sexy. Další den, kdy přišel na kávu, vyndal z kapsy krásný lak na nehty, a přesvědčil mě, abych si od něj své malíčky nechala nalakovat - spolu se všemi nehty na nohou. A ejhle - vážně jsem je najednou viděla jako krásné a úplně normální. Jestli můj kamarád lhal, aby mi udělal radost, nebo to myslel upřímně, jmě ani nenapadlo, a není to důležité, prostě mi pomohl s něčím, co mne léta zbytečně trápilo. Maličkost, se kterou jsem nedokázala hnout a zbytečně jí řešila. Zatímco daleko těžší věci v životě jsem bez přemýšlení vyřešila bez potíží. Zvláštní, že?

A tak svoje malíčky už pár let miluji. A omlouvám se jim, že jsem se k nim nechovala stejně jako k dalším částem mého těla, jako k něčemu, co ke mě prostě patří. A co ze mě činí tu ženu, toho člověka, kolegyni, mamku, milenku, přítelkyni, kamarádku, takovou nebo makovou...bytost, jakou jsem. Jsou věci, které prostě někdy člověk nedokáže pochopit - byť nepatřím mezi ty marnivé ženy, které řeší většinou hlouposti, nedůležité a malicherné - tak i já jsem prostě také měla to své....stejně jako každý z nás. A na psaní článků o politice jsou tu jiní....mě dnes baví psát o maličcích.

Hezký den a mějte se rádi...společně i sebe sami.

Autor: Hana Zýková | středa 16.10.2013 17:02 | karma článku: 5.46 | přečteno: 333x

Další články blogera

Hana Zýková

Když se čas naplnil...??!!

Titulek katastrofického filmu, který mnoho z nás třeba zná. V této chvíli jsem si na tento název filmu vzpomněla v souvislosti s událostmi posledních dnů, týdnů, měsíců a už bohužel i let. Škoda jen, že nám to dochází pozdě.

21.6.2015 v 12:51 | Karma článku: 16.99 | Přečteno: 578 | Diskuse

Další články z rubriky Osobní

Tomáš Honajzer

Londýnské zápisky (III.): Veverka Verča

Jsem šťastný jako blecha, neboť jsem si splnil dětský sen. Uprostřed Londýna. A navíc úplnou náhodou.

20.9.2017 v 14:31 | Karma článku: 9.21 | Přečteno: 213 | Diskuse

Pavla Kolářová

Čtyři roky je dlouhá doba...

Dneska se dopustím takové menší bilance. Přesně před čtyřmi roky jsem pojala ten odvážný (možná i šílený) nápad začít zveřejňovat na blogu své výmysly a nesmysly. Důvody, které mne k tomu vedly, se bohužel do perexu nevejdou, ...

20.9.2017 v 8:38 | Karma článku: 9.77 | Přečteno: 183 | Diskuse

Tomáš Kubín

Tma v registru

Předvolební řeči o tom, že EET rozhodně ne, protože ne každý podnikatel je ve vztahu ke státu nepoctivý a registr smluv určitě ano, protože veřejná správa by mohla zhasnout a věřit se jí nedá, jsou pokrytecké.

19.9.2017 v 19:48 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 65 |

Eva Dreyová

Motýlí dilema

V životě by mě nenapadlo, že se vážně dožiji psychoideologicko-politického hybridu alá Engels-Duhring-Hegel-Jung-Marx a další. A že to fakt bude implementováno naprosto vážně, zaníceně do všech hlav.

19.9.2017 v 13:36 | Karma článku: 9.18 | Přečteno: 195 | Diskuse

Roman Janas

Koho budu volit

Myslím si, že jsem ve věku, kdy už můžu částečně hodnotit. A není to moc příjemné. Jako dítě jsem si myslel, že jsem nesmrtelný a opravdu se cítil bezpečně. Bohužel to už teď říct nemohu.

18.9.2017 v 23:38 | Karma článku: 30.44 | Přečteno: 906 | Diskuse
Počet článků 19 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 861

"Jistota, že jsme inteligentnější než ostatní, je opovážlivá už proto, že ji s námi sdílí tolik pitomců." A. Camus

Náboženské vyznání - křesťanské CČSH. A stále věřím v lidi, i přes veškeré jejich slabosti a zlosti, závislosti a nevědomosti..:-)



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.